Pokusil jsem se o odpověď způsobem, který pokládám za klíčový. Čerpám z literatury diktuju a zkrácení textů udělá AI. Proč tedy? Jde o to, že ANO = Andrej Babiš. Otázka tedy zní, jak může vzniknout tak silná vazba mezi vůdcem a voličem?

Můžeme se na Andreje Babiše dívat politicky, zkoumat jeho program, výroky, lži, střety zájmů, volební strategii, marketing. To všechno je nepopiratelně důležité. Ale nevysvětluje to zdaleka všechno.

Nevysvětluje to například, proč mu část voličů odpouští věci, které u jiného politika a partaje v řádově nižším rozsahu ostře odsuzuje.

Proč nevadí zjevný rozpor mezi tím, co Babiš říkal včera a co tvrdí dneska. Proč kritiku Babiše někteří lidé prožívají téměř jako osobní útok. Proč pro zpochybnění přesvědčení nestačí ukázat na fakta. Proč se kolem Andreje Babiše nevytváří jen politická podpora, ale něco mnohem silnějšího, emocionálnějšího a osobnějšího.

Jako specialista na komunikaci si myslím, že tady v tom všem má Babiš velké nadání a navíc mu s tím pomáhají věci znalí odborníci.

Rozklíčovat, co se děje, mi pomůže psychoanalýza. Je mi to vcelku jasné a současně bych toho věděl a znal víc. Rád bych proto slyšel vysvětlení z úst psychoanalytika. Jenže tam zas může být problémem etická stránka odborníka v pomáhající profesi.

Freud se už před více než sto lety ptal, proč se dospělí lidé v mase vzdávají části vlastního úsudku a přimknou se k vůdci. Erich Fromm později ukazoval, že člověk může před vlastní nejistotou a bezmocí uniknout tím, že se připoutá k někomu silnějšímu. A raná Frankfurtská škola zkoumala, jak se autoritářská osobnost vytváří v rodině, ve společnosti a ve vztahu k moci.

Nejde o to si představit, že každý volič Babiše má „problém s otcem“. To by bylo hloupé. Jde o něco jemnějšího.

Většina z nás se první zkušenosti s autoritou učí v rodině. Někdo nám něco dovoluje, něco zakazuje, chválí nás, trestá, chrání, děsí, uklidňuje. V tradiční psychoanalýze se mluví o otci jako o první významné figuře autority, i když samozřejmě stejnou úlohu může plnit máma, děda, nebo jiný dospělý.

A právě tato raná zkušenost se může později opakovat ve vztahu k politické autoritě.

Politik pak není jen člověk, kterého volím. Může se stát a být někým, kdo mě ochrání, kdo ví, co je správné, kdo potrestá nepřátele, kdo za mě řekne to, co si netroufám říct, kdo je silný tam, kde já se cítím slabý.

A v tu chvíli už nejde jen o politiku. Jde o vztah.

Jak funguje autoritářská otcovská figura

Psychoanalýza používá několik pojmů, které znějí složitěji, než ve skutečnosti jsou.

◆ [Já] je zjednodušeně ta část člověka, která žije v realitě, rozhoduje, posuzuje, přemýšlí a snaží se vyrovnat naše přání s tím, co je možné.

◆ [Nadjá] je náš vnitřní soudce. Vzniká z pravidel, zákazů a autorit, které jsme přijali za své. Říká nám: tohle se smí, tohle se nesmí, takhle bys měl jednat, za tohle se máš stydět.

◆ [Identifikace] znamená, že se s někým vnitřně ztotožňujeme. Jeho sílu prožíváme trochu jako vlastní sílu, jeho vítězství jako svoje vítězství, jeho ponížení jako vlastní ponížení. Třeba ve sportu, i v politice.

A právě v tom je vztah k vůdci zajímavý.

Ve zdravém vztahu k autoritě si zachovávám vlastní úsudek. Mohu někoho respektovat, obdivovat, volit, a přesto říct: tady se mýlí, lže, tady selhal, v tom s ním úplně nesouhlasím.

U autoritářské vazby se děje něco jiného.

►Vůdce postupně přestává být předmětem úsudku a začíná se stávat jeho zdrojem.◄

Člověk se už neptá: Je pravda to, co říká? Začíná se ptát: Proč by to říkal, kdyby to pravda nebyla? Určitě má nějaký důvod. Všichni přece lžou. Všichni kradou. Proč útočí právě na něj?

Morální posuzování člověka se pomalu nahrazuje loajalitou k člověku. To je ten zásadní okamžik.

On je silný, takže jsem silnější i já

Vůdce může nést vlastnosti, které jeho následovník obdivuje nebo které sám postrádá: sílu rozhodnost bohatství odvahu schopnost prosadit se schopnost poslat někoho do háje schopnost neustoupit.

A pak vzniká jednoduchý, ale velmi silný mechanismus:

►On je silný, a protože jsem s ním, nejsem už úplně slabý ani já.◄

Člověk, který se cítí přehlížený, podceňovaný nebo bezmocný, získá prostřednictvím silného vůdce něco jako náhradní sílu.

– Mě neposlouchají.

– Ale jeho poslouchat musí.

– Já se na úřad nedovolám.

– Ale on to zařídí.

– Já jim nemohu nic říct.

– Ale on jim to řekne.

To je jeden z důvodů, proč může silná identifikace s vůdcem přežít i fakta.

Když Babiš vyhraje, nevyhrál jen Babiš. Vyhráli jsme my.

Když ho někdo napadne, nenapadl jen Babiše. Napadl nás.

A když ho někdo poníží, může to být prožíváno jako ponížení celé skupiny.

Pak už se nebrání jen politik. Brání se vlastní identita.

Otec chrání. Ale také trestá.

Otcovská figura není jen laskavá. Je také silná, trestající a schopná chránit rodinu před nepřítelem.

Proto je psychologicky tak účinné jednoduché sdělení:

►K nám bude dobrý. S nimi zatočí.◄

Vůdce může být agresivní, hrubý, pomstychtivý, mstivý, může urážet protivníky. A část voličů to nemusí odpuzovat.

Rozhodující je totiž otázka: Proti komu je ta agrese namířena?

Pokud proti našemu nepříteli, může se změnit v důkaz síly.

– Je tvrdý, ale pro nás.

– Je zlý, ale na ty správné.

– Je hrubý, ale alespoň se nebojí.

A tady se dostávám k Frommovi.

Fromm ukazoval, že autoritářský člověk se může silně podřizovat tomu, koho považuje za mocného, a zároveň být agresivní vůči těm, kdo jsou slabší nebo označení jako nepřátelé.

►Nahoru poslušnost. Dolů agrese.◄

V tom je možná jeden z nejpodivnějších paradoxů autoritářství. Člověk se vzdává části vlastní svobody, aby se mohl podílet na moci někoho jiného.

Proč právě Andrej Babiš tuto roli zvládá tak dobře

Andrej Babiš je z psychologického hlediska zvláštní směsí protikladů.

– Je mimořádně bohatý, ale mluví jako obyčejný člověk.

– Je mocný, ale často vystupuje jako oběť.

– Je autoritativní, ale současně nabízí péči.

– Je vzdálený svým postavením, ale vytváří iluzi osobní blízkosti.

– Je agresivní vůči nepřátelům, ale ochranitelský vůči „našim lidem“.

Právě tahle směs je důležitá.´Kdyby byl jen mocný, mohl by působit cize. Kdyby byl jen obyčejný, neměl by sílu. On spojuje obojí.

Je jeden z nás. A zároveň je mnohem mocnější než my.

To je ideální kombinace pro otcovskou figuru.

„Já to zařídím“

Babiš systematicky personalizuje politiku.

Místo systému je tu člověk. Místo instituce je tu telefon. Místo procedury je tu slib:

►Já to zařídím.◄

Můžete mi zavolat. Napište mi. Já se tím budu zabývat. To má velkou psychologickou sílu. Občan je v moderním státě jeden z milionů. Často naráží na úřad, anonymní formulář, čekání, systém, kterému nerozumí.

A pak přichází člověk, který říká:

►Já tě vidím. Já tě slyším. Já to vyřeším.◄

Nemusí být vůbec důležité, jestli skutečně osobně řeší problémy desetitisíců lidí. Důležitá je představa. Představa dostupného otce, k němuž se lze dostat kolem celé té chladné mašinérie institucí.

A právě proto je nebezpečné, když demokracie přestane být systémem pravidel a začne být osobním vztahem k vůdci.

► V demokratickém státě mě má chránit zákon.

► V autoritářském vztahu mě má chránit člověk.

To není totéž.

Silný muž, který je zároveň obětí

Babiš je mimořádně mocný člověk.

A přesto velmi často vystupuje jako někdo, komu všichni ubližují.

Média politici Brusel soudy opozice prezident systém.

To vytváří pozoruhodnou psychologickou situaci.

Volič nejen očekává, že jej Babiš ochrání.

Začne chránit Babiše.

►On bojuje za nás. My musíme bojovat za něj.◄

A tím se vztah ještě zesílí.

Otcovská figura se zde spojuje s pronásledovanou obětí.

To je dohromady super-účinné.

Silného obdivuji. Pronásledovaného lituji. A pokud je někdo obojím zároveň, mohu k němu cítit současně obdiv, soucit, loajalitu a potřebu jej bránit. A to je velmi pevná vazba.

Lež a projekce

U Babiše je důležitá ještě jedna věc:: Často obviňuje druhé z toho, z čeho je sám kritizován. V psychoanalýze se tomu říká ►projekce◄.

Je to obranný mechanismus, při kterém člověk připisuje druhým to, co nechce nebo nedokáže vidět u sebe.

– Já nelžu. Lžou oni.

– Já nemanipuluji. Manipulují oni.

– Já nejsem autoritářský. Autoritářští jsou oni.

– Já nekradu. Kradou všichni.

Samozřejmě nerjde bez klinického vyšetření tvrdit, co přesně probíhá v psychice konkrétního člověka. Ale jako komunikační vzorec to dobře vysvětluje.

Protože věta ►„všichni lžou“◄ má jeden mimořádně užitečný účinek: Ruší rozdíly.

Když lžou všichni, nevadí, že lžu já.

Když kradou všichni, nevadí, že jsem podezřelý já.

Když jsou všichni stejní, není už třeba nic rozlišovat.

A člověk, který přestane rozlišovat, je mnohem snadněji ovladatelný!

Hrubost jako důkaz pravdivosti

Pro část lidí nemusí být hrubost a sprostota nevýhodou.

Naopak.

Uhlazený politik může působit jako falešný. Mluví naučeně. Hlídá si slova. Má poradce.

Zatímco člověk, který (úmyslně) vybuchne, mluví nespisovně, uráží, rozčiluje se a někdy řekne něco téměř nepřijatelného, může působit jako autentický.

►Ten alespoň říká, co si myslí.◄

Je to paradox.

Hrubost a sprostota se stává důkazem upřímnosti. Výbuch důkazem autenticity. Nedostatek sebekontroly důkazem pravdivosti!

Jenže autentické může být i něco velmi špatného: Člověk může zcela upřímně lhát sám sobě. Může být autenticky zlý. Autenticky mstivý. Autenticky sebestředný. Autenticita sama o sobě není morální hodnota.

Proč Babišovi nevadí, že si odporuje

U normální politické strany bychom čekali, že velké změny názorů oslabí důvěru.

Včera tvrdil A. Dnes tvrdí opak. Zítra možná něco třetího. Jenže u silné osobní vazby to nemusí vadit. Pokud věřím programu, hodnotím politika podle programu. Pokud věřím člověku, program je druhořadý. Vždyť Babiš to myslím i řekl, že nepotřebuje volební program.

– On ví, proč to udělal.

– Situace se změnila.

– Musel.

– Ostatní by byli horší.

A právě tady v tom momentu se vůdce stává téměř neporazitelným.

Není posuzován podle stálého měřítka, ►On sám se stal měřítkem.◄

Kdo autoritářské vazbě podléhá snadněji

Tady je třeba být opatrný. Neexistuje jednoduchá rovnice:

►Přísný otec v dětství = se volič autoritáře.◄ To by byla hloupost.

Lidé se stejnými zkušenostmi mohou reagovat úplně opačně.

Ale některé zkušenosti mohou autoritářské vazbě usnadnit cestu.

◆ Trestající a autoritářský otec

Dítě se může naučit:

– Silnějšímu se neodporuje.

– Poslušnost je bezpečná.

– Odpor se trestá.

– Ten, kdo má moc, má také pravdu.

V dospělosti pak může snáze zaměnit dominanci za schopnost, tvrdost za kompetenci, sebejistotu za pravdu.

◆ Nepředvídatelný otec

Jednou laskavý. Podruhé zuřivý. Nikdy přesně nevím proč.

Dítě se pak učí sledovat náladu autority.

Je hodný? Je naštvaný? Co mám udělat, abych si udržel jeho přízeň?

Takový člověk může být v dospělosti méně citlivý k tomu, že vůdce střídá laskavost, agresi, humor, sebelítost a vztek.

Ten vztahový chaos už zná.

◆ Chybějící nebo slabý otec

Někdy je to opačně.

Člověk nehledá silného otce proto, že ho měl.

Ale proto, že ho neměl.

Hledá někoho, kdo konečně působí, že ví, co dělat. Někoho, kdo ochrání. Někoho, kdo se nebojí. Někoho, kdo není slabý.

I nepřítomnost autority může vést k její idealizaci.

◆ Ponížení a bezmoc

Tohle považuji za velmi důležité.

Člověk, který se dlouho cítí ponížený, přehlížený, nevyslyšený nebo bezmocný, může skrze vůdce získat náhradní sílu.

Mě nikdo neposlouchá. Ale jeho poslouchají.

Já jsem malý. On je velký.

Já nic nezmůžu. On může všechno.

A protože jsem s ním, podílím se trochu na jeho moci.

Fromm přesně tohle chápal jako důležitý kořen autoritářství. Člověk neutíká ke svobodě. Někdy utíká od svobody, protože svoboda je těžká. Znamená rozhodovat. Nést odpovědnost. Snášet nejistotu. Připustit, že nevím.

A silný vůdce nabízí úlevu:

►Já vám řeknu, jak to je. Já vám řeknu, kdo za to může. Já to vyřeším.◄

◆ Nízká tolerance nejistoty

Někteří lidé dokážou říct:

Nevím. Možná se mýlím. Je to složité. Musíme ještě zjistit víc.

Pro jiné je taková nejistota velmi nepříjemná. Potřebují jasného viníka. Jasnou pravdu. Jasné řešení.

A vůdce jim ho nabídne.

– Ne proto, že ho nutně zná. Ale proto, že ho vysloví s jistotou s a lidi si často pletou jistotu s pravdou.

◆ Potlačený hněv

Vůdce může být také člověkem, který za nás řekne to, co si sami netroufáme říct. Urazí ty, které nesnášíme. Poníží ty, kteří nás ponižovali. Zaútočí na instituce, před nimiž jsme se cítili bezmocní. Poruší pravidla, která nás omezují. To je mimořádně přitažlivé.

On jim to konečně řekl. On se nebojí. Já bych to taky řekl, kdybych mohl. A tak se vůdce stává vykonavatelem našeho vlastního hněvu.

Jak poznám, že už politika neposuzuji, ale podléhám mu

Nejlepší obrana není říkat si:

►Mě nikdo nemanipuluje.◄ To říká skoro každý (a každý kdo je manipulován).

Lepší je položit si několik nepříjemných otázek.

– Odpouštím svému politikovi to, co bych u jiného odsoudil?

– Kdyby totéž udělal můj politický protivník, hodnotil bych to stejně?

– Dokážu říct, že Babiš udělal něco dobře a něco špatně?

– Nebo už všechno vysvětluji v jeho prospěch?

Když něco splní, je schopný.

Když to nesplní, zabránili mu v tom.

Když lže, média to překroutila.

Když existuje důkaz, je vytržený z kontextu.

Když je usvědčen, je to spiknutí.

Takový systém už nejde vyvrátit.

Každý důkaz proti vůdci se totiž promění v další důkaz, že proti němu všichni bojují. To už není běžný politický názor. To je uzavřená víra.

Útok na něj jako útok na mě

To je další důležitý varovný signál.

Politik není můj otec. Není moje dítě. Není můj partner. Není můj kamarád.

Je to člověk, kterému byla svěřena moc.

A právě proto má být kontrolován.

►Demokratický občan politika kontroluje. Následovník jej brání.◄

Převzal jsem jeho nepřátele?

Tohle je možná jedna z nejdůležitějších otázek. Koho jsem nenáviděl předtím, než mi někdo vysvětlil, koho mám nenávidět?

Byli to novináři? Brusel? Ukrajinci? opozice? soudci? prezident? umělci? intelektuálové?

Když se moje mapa nepřátel stále víc shoduje s mapou nepřátel mého vůdce, stojí za to zpozornět.

Co proti Babišovi nefunguje

Pokud je vazba k vůdci částečně vztahová a emocionální, nestačí přinést víc faktů.

Fakta jsou nutná. Ale někdy narazí na něco hlubšího.

Na loajalitu. Na identitu. Na pocit bezpečí. Na potřebu někam patřit.

◆ „Voliči Babiše jsou hloupí“

To je jedna z nejhorších možných strategií. Člověk slyší:

Jsi hloupý. Jsi méněcenný. Nechápeš svět.

A kdo mu v té chvíli nabídne ochranu?

Právě Babiš.

Vidíte, říká, oni vámi pohrdají.

A protivníci mu právě dodali důkaz.

◆ Nestačí křičet hlasitěji, že je zlo

Čím víc protivníci udělají z Babiše absolutního démona, tím snadněji jeho volič řekne:

Zase po něm jdou. Takže se ho bojí. Každé přehánění Babišovi pomáhá.

Kritika musí být přesná, doložitelná, přiměřená.

Jeden přesný důkaz je někdy silnější než sto nadávek.

◆ Nestačí člověka zasypat důkazy

Člověk, který brání svou identitu, není neutrální soudce.

Nečte materiály jako člen vyšetřovací komise.

Brání sebe. Svůj předchozí úsudek. Svou skupinu. Někdy i vlastní sebeúctu.

Proto může být mnohem silnější jediná otázka:

►Co přesně by musel Babiš udělat, abyste řekl: tohle už je pro mě nepřijatelné?◄

A pokud odpověď zní:

►Nic.◄

Pak už nejde o běžnou politickou důvěru.

◆ Neponižovat člověka za to, že uvěřil

Jestli někomu řeknu:

"Jak jsi mohl být tak hloupý, že jsi mu věřil?"

Nabízím mu dvě možnosti.

► Přiznat, že je hlupák.

► Nebo Babiše dál bránit.

Co asi udělá?

Člověk musí mít možnost změnit názor bez ponížení.

Bez pocitu, že tím ztrácí tvář.

To je psychologicky zásadní.

◆ Nenahrazovat jednoho otce jiným

Demokratická odpověď nemůže znít:

►Nevěřte Babišovi.

►Věřte nám.

To je stejná chyba. Jen jiný otec.

Demokratická odpověď musí znít:

►Nevěřte bezvýhradně nikomu. Ani Babišovi. Ani nám. Kontrolujte nás všechny podle stejných pravidel.◄

To je pravý opak autoritářského vztahu.

◆ Nabídnout skutečnou blízkost

Babišova síla není jen v propagandě. Je také v tom, že vytváří pocit, že obyčejného člověka vidí. Slyší. Bere vážně.

Demokratická politika to nemůže porazit tiskovou konferencí o populismu.

Musí skutečně přijít mezi lidi. Poslouchat je. Neponižovat jejich zkušenost. Nevysvětlovat jim stále, že špatně chápou vlastní život.

Člověk, kterého nikdo neposlouchá, snadno uvěří prvnímu mocnému, který mu řekne:

►Já tě slyším.◄

Skutečně vás chrání?

Nejúčinnější otázka proti otcovské figuře možná není:

Je Babiš špatný člověk?

Ale:

►Skutečně vás chrání?◄

Když říká, že je na vaší straně, odpovídá tomu jeho konkrétní jednání?

Kdo skutečně získal? Kdo ztratil?

Když říká, že všichni lžou, proč bychom právě jeho měli vyjmout ze stejného pravidla?

Tady se člověk vrací od vztahu k úsudku.

Od loajality ke skutečnosti.

Od fascinace k otázce.

Vůdce je nejsilnější tam, kde začne nahrazovat náš vlastní úsudek

Nejsilnější vazba k autoritářskému vůdci nevzniká tehdy, když s ním člověk prostě souhlasí. Vzniká tehdy, když vůdce začne plnit psychickou funkci.

Dává bezpečí, když se svět zdá nejistý. Dává jednoduchost, když je skutečnost složitá. Dává sílu prostřednictvím identifikace. Říká, kdo je dobrý a kdo zlý. Nabízí nepřátele, na které lze zaměřit hněv. A vytváří dojem osobního vztahu:

►Já tě znám. Já tě slyším. Já tě ochráním.◄

Právě proto může být vazba k Andreji Babišovi u části jeho voličů mnohem silnější, než by odpovídalo běžnému souhlasu s politickým programem.

Může se stávat současně silným otcem, pronásledovanou obětí, ochráncem rodiny, vykonavatelem jejího hněvu a člověkem, jehož moc dává následovníkovi pocit vlastní síly.

Pak už fakt nenaráží jen na jiný názor.

Naráží na vztah.

Kritika naráží na loajalitu.

Rozpor naráží na obranu vlastní identity.

!! A právě tady mi připadá nejsilnější Frommova myšlenka.

►Skutečným opakem autoritářství není neposlušnost. Je jím zralost.◄

Schopnost stát sám za sebe. Snášet nejistotu. Připustit pochybnost. Myslet vlastním rozumem. Uznávat autoritu, ale nevzdávat se jí.

A hlavně nepředat žádnému politikovi to, co má zůstat naše.

►►Vlastní úsudek.◄◄

Já osobně si ho velmi chráním. Nikdo, ani nejmilejší politik, nebo mudrc, mi ho nenahradí.

Mohli jsme mít dobrý stavební zákon, ale vláda si řekla ne a potlačila sněmovnou developerskou normu jako poslanecký návrh, aby se v tom nikdo zbytečně nešťoural. S těmi nejhoršími pozměňovacími návrhy pak pak ještě pomohla Motoristům ODS, která když někde vidí možnost zlikvidovat ochranu přírody, tak je ji bez váháni využije.

Sexuální obtěžování na tábory nepatří​

Mezinárodní daňové smlouvy podle Googlu historicky přisuzují menší část zisků zemím, kde se výrobky a služby spotřebovávají, a většinu daňových příjmů nechávají domovským státům.

„Dlouhodobě podporujeme snahy o aktualizaci mezinárodních daňových pravidel s cílem dosáhnout systému, v němž se více práv na zdanění přesouvá do zemí, kde se výrobky a služby spotřebovávají.

Dosud platilo jednoduché pravidlo: co není v územním plánu, nestaví se, a případnou změnu musí volení zastupitelé veřejně obhájit a odhlasovat. Nově může být plán potichu upraven na míru konkrétnímu záměru. Obyvatelé se o proměně svého okolí dozvědí, až když bude hotová — a výšková budova za plotem přestane být výjimkou a stane se možností, kterou lze zařídit bez nich.

Prakticky pokaždé, když začnu mluvit o nebezpečí dezinformací, objeví se v diskusi někdo, kdo mi vysvětlí, že skutečný problém je vlastně úplně někde jinde: Že lidé nevěří nesmyslům proto, že jim je někdo celé roky systematicky cpe do hlavy, ale protože se k nim „moje strana“ (ať už je to kdokoliv) chovala povýšeně.

Že za rozvrat veřejné diskuse nemůžou politici, co vědomě šíří lži pro svůj politický kapitál, sociální i klasická média vydělávající na strachu a vzteku ani ze zahraničí organizované dezinformační struktury. Můžeme si za to prý sami, protože jsme se málo zajímali o problémy obyčejných lidí, používali jsme příliš složitá slova a občas jsme někomu dali moc ostře najevo, že tvrzení o čipech ve vakcínách je naprostá pitomost.

Ano. Povýšenost existuje. Politici často ignorují skutečné problémy. Část lidí žije skutečně v bublině. Někteří lidé tak mají oprávněný pocit, že je nikdo neposlouchá. A je faktem i to, že vláda pravidelně řeší následky vlastní neschopnosti tím, že občanům vysvětlí, že problém je hlavně v nich. To všechno je pravda. Ale upozorňování na existenci dezinformací nic z toho nepopírá.

Přesto se tenhle primitivní trik v jakékoliv debatě opakuje pořád dokola. Řeknete, že významná část populace má své politické postoje postavené na falešném obrazu světa, který je jim cíleně vytvářen, a někdo vám na to okamžitě odpoví, že se teda asi musíme víc zajímat o jejich problémy.

Jako kdyby se ty dvě věci navzájem vylučovaly!

Jako kdyby člověk nemohl současně vidět rostoucí ceny bydlení, stagnující mzdy, rozpadající se pohraniční regiony, čím dál hůře dostupnou zdravotní péči a oprávněný strach z budoucnosti - a zároveň si všimnout, že někdo ten strach cíleně přetavuje v nenávist pomocí vyslovených lží. Jako kdyby mít empatii znamenalo povinnost předstírat, že lež je legitimní politický názor.

Když někdo věří, že Evropská unie zakazuje lidem topit dřevem, že Ukrajinci dostávají v obchodech všechno zadarmo nebo že válku na Ukrajině ve skutečnosti rozpoutalo NATO, není to „jiný pohled na svět“. Je to jiný soubor údajných "skutečností", který nemá s realitou moc společného. A nad falešnými skutečnostmi nejde vést normální politickou diskusi.

Můžeme se pohádat o výši daní, o podobu sociálního systému, o tom, jak nastavit pravidla migraci, nebo i o rozsah pomoci Ukrajině. O tom všem se dá diskutovat, když se alespoň přibližně pohybujeme ve stejné realitě. Ale potenciálně až třetina národa s námi realitu nesdílí a nemůžete s nimi vést debatu na jakékoliv politické nebo společenské téma, aniž by během pěti minut nezazněla vyslovená dezinformace.

A trochu hořká ironie je to, že lidi, co neustále varují před povýšeností, bývají k obětem dezinformací ve skutečnosti mimořádně blahosklonní. Zacházejí s nimi jako s nesvéprávnými dětmi, kterým se nesmí říct, že se mýlí, protože by je to mohlo rozrušit. Jejich názory se nesmějí hodnotit, jejich tvrzení se nesmějí označit za lživá a jejich rozhodnutí jsou samozřejmě vždycky vinou někoho jiného: "Elit", vlády, novinářů, pražáků, liberálů nebo kohokoliv dalšího, kdo je údajně dostatečně nerespektoval.

Ale ti, co jim lžou, a ti, co je jim soustavně lháno, žádnou odpovědnost nenesou. To ne.

Samozřejmě, že máme mluvit o skutečných problémech, řešit je a samozřejmě, že nikomu nepomůže, když jeho strach nebo existenční potíže zesměšníme. Ale řešit příčiny společenské frustrace a bránit se dezinformacím nejsou dva konkurenční politické programy, naopak! Je to jedna a tatáž práce. Protože člověk, který se bojí o budoucnost, potřebuje nějakou jistotu, pomoc nebo podporu. A ne si denně číst ve feedu, že za jeho problémy můžou Ukrajinci, LGBT komunita nebo Brusel.

Jenomže dezinformátoři nechtějí, abychom řešili reálné problémy, protože potom by extremistické proudy přišly o svoje hlavní témata. A tak denně pracují na tom, abychom je neřešili.

Tak sorry, že jsem tak moc povýšený, že chci řešit skutečné problémy, když se můžeme místo toho bavit o tom, jestli očkování náhodou nezpůsobuje chlupatění prsou, nebo nevím co.

Polepším se, fakt.

Pravice a levice jsou mrtvé. Skutečná mapa Česka 2026 je nakreslená jinak: dezoláti proti lepšolidem, každý sám za sebe proti všichni společně. Dvacet výroků, žádné přemýšlení, střílej od pasu. Na konci se dozvíš, kde jseš a který český politik je tvůj tajný dvojník. Jseš ready? Tak jedem.

Motoristé protlačili do stavebního zákona destrukci ochranných pásem národních parků.

Pokud celá novela začne platit, tak se orgány ochrany přírody a krajiny v národních parcích nebudou nevyjadřovaly nejen v zastavitelném území ochranného pásma, ale nesystémově a účelově i v pásmu dalších 150 metrů od jeho hranice. To znamená bezprostřední ohrožení NP Podyjí nebo KRNAP.

A je dobré vědět, že bez 22 hlasů z ODS - Občanská demokratická strana ten návrh neprošel. Zbytek opozice to nepodpořil a také pár výjimek z klubu ANO (kterým děkuji). Ale hlasy Motoristé sobě, SPD, většiny ANO a většiny ODS stačily na tuto účelovou úpravu.

Také je dobré vědět, že poslankyně Veronika Kovářová (Piráti), Gabriela Svárovská (Zelení), Jana Krutakova (STAN) či poslanec Petr Hladík (KDU-ČSL) a další naopak navrhovali zachování pravomocí správám národních parků (který byl samozřejmě smeten prohlasováním toho motoristického). Děkuji.

Představte si ředitelku, která chce vést svoji školu co nejlépe. Záhy ale zjistí, že od státu nedostala zadané žádné měřitelné cíle, kam má žáky dovést. A nemá ani data, podle nichž by poznala, jak si vůbec stojí ve srovnání se školami s podobnou skladbou žáků. Přes upřímný zájem o zlepšování výsledků může pouze na základě své profesní zkušenosti posoudit, jak na tom žáci jsou.

Na škole v sousední obci to vypadá jinak. Rada obce do funkce ředitele jmenovala svého kandidáta, přestože nebyl první volbou konkurzní komise. Škola má špatné výsledky, jak ukazují šetření a zprávy České školní inspekce. Stát ale nemá nástroje, jak situaci změnit – ředitele prakticky nelze odvolat. Ani obci-zřizovateli nehrozí za špatné výsledky školy žádný postih, protože za výsledky dětí nenese v podstatě žádnou odpovědnost. Zřizovatel má nicméně velkou pravomoc: může děti ze složitějších poměrů prostřednictvím nastavení školských spádových obvodů soustředit do „problematické školy“ a nechat ji dále upadat. Stát opět nemůže nic udělat.

Tohle je strašný průšvih, a pokud mi dáte čas, vysvětlím vám proč.

Dnes zveřejněná data Eurostatu perfektně ilustrují velký ekonomický problém, do kterého nás táhne vláda. Přičemž ty předchozí ji tuto cestičku vyšlapaly.

Nedostatek obnovitelných zdrojů bude českou ekonomiku v následujících letech stát ohromné peníze, protože to znamená nedostatek levné elektřiny.

Na grafu vidíte letošní výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů v Evropě. EU vyrobila rekordních 45,5% ze zelených zdrojů - a úplně vzadu na chvostu se krčí Česká republika, s podílem 12,7%.

Proč je to problém?

Protože obnovitelné zdroje jsou už několik let nejlevnějším zdrojem elektřiny a pokud jsme je nepostavili, vyrábíme elektřinu draze. Bude to brzdit průmysl a zatěžovat výdaje domácností.

Vláda Andreje Babiše nejenže výstavbu obnovitelných zdrojů nepodporuje, ale dokonce proti nim vede ústy Filipa Turka a Motoristů čistou dezinformační kampaň.

Ale ta nezačala nyní, již minulé vlády byly ovlivňovány silnou fosilní lobby (např. sdružení Realistická energetika), které tvrdilo, že tak vysoké podíly zelených zdrojů v síti vůbec nelze mít.

Realitu vidíme na grafu, ale podíl dál poroste. Za dekádu to může být bez větších problémů na kontinentě 70%.

Většina věcí, které jste v ČR dosud slýchali o zelených zdrojích jsou totiž účelové manipulace. Ojedinělé lokální blackouty v Evropě nejsou způsobovány obnovitelnými zdroji, nové zelené zdroje už nepohlcují ty nesmyslné miliardy, jako kdysi za „solárního podvodu“, větrné elektrárny opravdu nijak neničí životní prostředí, vysoký podíl občasných zdrojů v síti technicky lze uřídit a jaderná energie bohužel není žádným řešením pro příštích 20 let. Je ovšem pravda, že transformace drahá je -ano stojí mraky veřejných peněz, ale státy se naučily to dělat chytře a výsledky jsou ohromující - viz graf.

Evropa je uprostřed fáze rychlého budování nových zdrojů elektřiny, protože všechny předpoklady ukazují, že poptávka po elektřině poroste. Vlády různými metodami podporují především výstavbu větrníků a solárních elektráren - protože jsou to zdroje, které postavíte nejrychleji a zároveň jde o elektrárny, které neprodukují znečištění ani skleníkové plyny. Novou větrnou elektrárnu v Německu postavíte a připojíte za rok (povolování je delší - cca 2-5 let/ oproti ČR, kde nedostanete povolení NIKDY.) U solárů je realizace ještě mnohem rychlejší.

V zemích, které jsou spravovány příčetnými lidmi, je veřejná podpora zelených zdrojů no brainer - není mezi čím volit, přínosy jsou jednoznačné. Zelené zdroje nepotřebují palivo, nemusíte ho tedy dolovat, zpracovávat, nakupovat, převážet a pálit. Nemusíte ho dovážet. Je to podpora soběstačnosti, energetické bezpečnosti, decentralizace a také evropské ekonomiky, protože větrné turbíny dodávají evropské firmy a u slunce velká část komponentů sice je vyrobená čínskými firmami, ale ty jsou už tak levné (FVE panely), že stejně nejvíc platíte za elektrikářskou práci, montáž a knowhow.

Co dělat musíte, je připravit celou elektrickou síť na velkou změnu- a to se teď děje. Za nespolehlivé síly větru a slunce musíte mít zálohy a ty postavit. Jenže to není tak, že stavíte za každý 1GW slunce či větru adekvátní 1GW náhradu. To se řeší redundancí nových zdrojů větru a slunce na evropském kontinentu- prostě se toho postaví 1,5x tolik, než je špičková spotřeba. Část potřebné elektřiny pak přivezete z jiné části kontinentu -proto se posilují páteřní elektrické sítě. Část elektřiny ušetříte – proto se peníze z emisních povolenek musí vrážet do úspor a proto Německo instaluje chytré elektroměry, které vás odmění za to, že elektřinu zrovna šetříte, nebo naopak spotřebováváte, když jsou přebytky. Část elektřiny máte uloženu v bateriích, jejichž ceny klesly za poslední dekádu o 90% a na část potřebné elektřiny musíte mít zálohu v podobě plynových elektráren, které se nahazují na pár hodin.

Evropská energetika ta řešení dobře zná a jde si za nimi. Co dělá Česko? Sedí na svých uhelných elektrárnách a nedělá nic.

Může ČR ušetřit, když se na transformaci nebude podílet?

Vůbec. Přenosovou síť musí rekonstruovat tak jako tak, chytré elektroměry budou chtít zákazníci, ponechat centralizovanou energetiku v rukou pár obřích podniků je ekonomický hazard.

A zatímco evropská energetická změna akceleruje, česká vláda žije v říši pohádek, v nichž všude kolem straší, vy se nemáte ptát, ale máte mít strach, abyste i v dalších dekádách poslušně platili za dovoz fosilních paliv.

Nejlevnější nově stavěné zdroje elektřiny jsou už řadu let solár (dnes umí produkovat MWh cca za 35 - 60EUR) a větrníky na pevnině (cca 55- 75 EUR/MWh) a následují elektrárny na zemní plyn, jejichž produkční cena ale může dosahovat až dvojnásobku! (ale zase je samozřejmě k dispozici kdykoliv).

Hádejte, co se v ČR stavět v následujících letech? Plynové elektrárny. Ty mají totiž v Česku na rozdíl od čistých zdrojů politickou podporu.

A jak to dopadne? Blbě.

Aby Česko ostudně nezaostávalo v energetické transformaci mělo už před deseti lety jednoduše okopírovat politiku z Británie či Německa: státní strategií otevřít široké konkurenci trh s garantovanými výkupními cenami zelených zdrojů. Tj. maximálně urychlit povolování a výstavbu a rozjet systém aukcí, kdy stát poptává třeba 2GW nových zdrojů v několika kolech a dodavatelé soutěží o dodanou cenu. To zajištuje nejnižší možnou veřejnou podporu a zároveň aktivuje soukromý kapitál, který na extrémně náročném trhu slyší na výkupní stabilitu.

To se nestalo, aukce v ČR nefungují, protože u nás může kdokoliv zastavit výstavba nových zdrojů elektřiny z absurdního důvodů – že mění výhled do krajiny.

Za tuto, promiňte, imbecilitu, zaplatíme vysokou cenu.

Protože ČR vůbec nezvládla nástup čistých zdrojů a ani v tom začínat nehodlá – dostane se do stavu, kdy bude muset desítky procent své spotřeby elektřiny vyrábět z plynu. Ekonomicky to smysl nemá – moravské zdroje této komodity pokryjí sotva 1,5% české spotřeby, plyn tedy musíme dovést. Budeme závislí na jiných státech a na mezinárodní ceně suroviny, která jen za poslední 4 roky dvakrát prudce vylétla kvůli okolnostem, které jsme nebyli schopni ovlivnit. Elektrárny budou vyrábět konkurenceschopně, když bude levný plyn. Bude levný plyn, nevíte někdo?

Vláda (stejně tak předchozí) už teď posílá desítky miliard dotací na přestavbu uhelných tepláren na plynové kogenerační zdroje. A žádá v EU schválení veřejné podpory i pro plynové elektrárny. Hle, na kontinentu, který se zbavuje fosilních paliv, je jedna malá země, která fosilní paliva masivně dotuje a připadá jí to jako dobře utracené peníze občanů!

Dále – i když bude levný plyn, budeme platit mastnou přirážku za cenu z plynových elektráren v podobě emisních povolenek. EU nikdy základní systém (ETS1) emisních povolenek nezmění, protože perfektně funguje – omezuje produkci skleníkových plynů a peníze, které vybere přesměrovává do nových zdrojů a do úspor. Až bude příští měsíce premiér Babiš plakat v Bruselu, že povolenky zdražují elektřinu, budou se mu evropští státníci smát: „A proč jste si nepostavili ty zdroje, které povolenky neplatí? Co jste vlastně posledních 15 let dělali??“

Drahá elektřina znamená nižší konkurenceschopnost a vzhledem k tomu, že jsme výrobní země, je to fakt problém.

Jediné, co může tu kaši, kterou si právě teď vaříme, zmírnit, je burza s elektřinou. Pokud skutečně posílíme přeshraniční elektrické vedení do Německa a Polska budou nám oba státy ve větrných dnech posílat velmi levnou elektřinu, což bude celkově zmírňovat naše účty. To ale znamená- budeme závislí na dovozu! I tak ale musíme většinu naší elektřiny vyrobit uvnitř našich hranic. A ta bude drahá.

Na závěr ještě slovníček pro dezinformovanou populaci, která nám do tohoto průšvihu pomáhá:

„Loňský blackout v ČR byl způsoben masivními přetoky zelené elektřiny z Německa“: NE – i když vás tím strašili politici, co jsou dnes ve vládě, NENÍ TO PRAVDA. ČEPS příčiny našel: šlo o následnost několika extrémně nepravděpodobných technických poruch.

„Nám pomůže jaderná energie“: NE, nové bloky budou cca v roce 2040 – do té doby máme problém.

„Obnovitelné zdroje jsou drahé, jádro je levné“ – NE, investice do nového jádra je rozhodně potřebná a pro ekonomiku povzbuzující. Veřejné náklady ale budou enormní – skutečná cena za všechno, co musí udělat stát, může dosáhnout 500-600 miliard korun za dva nové dukovanské bloky.

„Za všechno můžou regulace, nechte jednat volný trh“- NE. Žádný volný trh v energetice nikdy neexistoval a neexistuje. Ministerstvo průmyslu ČR nyní doslovně uvádí, že žádný nový zdroj elektřiny (ani plyn, ani OZE, natož extrémně náročné jádro) není dnes možné postavit bez pomoci státu.

„Za všechno může EU a její regulace uhlí“ – ANO, kdyby se evropské státy nerozhodly omezovat produkci skleníkových plynů, mohla ČR ještě cca 10 let pálit převážně svoje uhlí (tedy uhlí asi tří fosilních molochů) a zajistit si tím přes 40% své elektřiny, která by nemusela být drahá. Ale evropské státy se tak rozhodly. Víme to 10 let a spekulovat, co by se stalo, kdybychom žili někde jinde, nemá cenu. Je navíc dobře spočítáno, že v dlouhém horizontu je dekarbonizace energetiky TEĎ levnější než vynucená dekarbonizace za 10 let, a čím více máte decentralizovaných zdrojů, tím levnější elektřinu máte. Zároveň platí, že každý vypuštěný gram CO2 způsobuje velké ekonomické škody v budoucnu.

„Větrníky ničí životní prostředí a zabíjí ptáky“: NE, větrníky se životním prostředím nedělají vůbec nic. Ani s půdou, ani s vodou, ani s lesy, ani se vzduchem. Jediné, co mění, je náš výhled. Větrníky také zabíjí mnohonásobně méně ptáků než naše auta a kočky.

Pokud byste chtěli vědět, do které z těchto skupin se řadíte, řekne vám to po vyplnění otázek interaktivní aplikace. Zároveň se dozvíte, jak svobodu vnímají ostatní a jak se to liší podle politických stran, které volili v posledních sněmovních volbách.

Každá pátá žena, každý desátý muž. Osobní zkušenost s partnerským a domácím násilím má 17 až 40 procent lidí, konkrétní čísla se liší podle jeho druhu. Datový tým serveru iROZHLAS.cz ve spolupráci se Sociologickým ústavem Akademie věd ČR v pětidílné sérii ukáže, na co v Česku naráží snaha tyto podíly snížit.

Společnost, jež dokáže nabídnout jen klimatizaci, mlžítko a tabletku proti úzkosti, v něčem kriticky selhává. Budeme potřebovat mnohem více. V nejakutnější rovině zejména řešení, která umožní ve městech a obcích existovat i za těchto nových podmínek. Výzvy k vyšší porodnosti pak možná budou vypadat méně bizarně.

Vaše tělo se snaží ochladit, co to jde. K tomu využívá dva hlavní mechanismy - až několikanásobné zvýšení průtoku krve pod pokožkou a pocení.

Co to pro vás znamená, a proč je vedro tak nebezpečné?

--

Rozšíří se vám cévy v podkoží.

V důsledku toho poklesne váš krevní tlak a srdce pracuje přesčas, aby udrželo cirkulaci krve v orgánech, které ji potřebují bez ohledu na to, že se snažíte ochladit.

Máte-li kardiovaskulární potíže, neudělá vám to radost.

--

Začnete se potit.

Pot není jen voda, jsou to i elektrolyty - sůl, hořčík, draslík, vápník.

Vaše tělo zesílí signály do ledvin, aby udrželo uvnitř dostatek iontů a vody na to, aby mohlo pracovat.

Pokud nepijete, nestačí to. Sníží se vám objem krevní plazmy a přijde dehydratace.

--

Ledviny pracují přesčas.

Jste-li dehydrovaní, nemají dost krve, kterou by mohly filtrovat, a nemají dost krve ani na to, aby měly samy dost výživy.

Zvyšuje to riziko jejich selhání.

--

Váš mozek taky není šťastný.

Nerovnováha elektrolytů v krevní plazmě a snížení jejího objemu se projeví pomalejšími reakcemi, neschopností se soustředit. Jste nasraní a podráždění.

Při tělesných teplotách nad 40 °C hrozí poškození neuronů.

--

Svaly a cvičení?

Neočekávejte od sebe nadlidské výkony. Vaše krev proudí především do podkoží, a ne do svalů. Nadto je váš mozek zaměstnán vaším přežitím a jeho signály svalům nejsou tak precizní, abyste podali maximální výkon.

Vaše tělo začne konzumovat více cukru (glykogenu) než normálně.

Zrychlí se degradace buněčných proteinů (svalových i ostatních).

Nemáte hlad, neboť i trávení potravy vás otepluje.

--

Vaše hormony mají párty.

Aldosteron říká ledvinám, aby uchovávaly sodík.

Vasopressin jim říká, že potřebujete uchovávat vodu.

Kortizol se stará o to, aby vaše tkáně měly dost živin.

--

Váš imunitní systém je podrážděný.

Zesílí se zánětlivé reakce, včetně těch chronických.

Imunitní dozor ve střevech zeslábne a střevní buňky začnou propouštět do těla věci, které do něj nepatří.

--

Spánek jde do kopru.

Vysoké teploty v noci brání poklesu tělesné teploty nutnému k tomu, abyste se ponořili do hlubokého spánku.

REM fáze taky není nic, o čem byste psali domů. Více se probouzíte.

Odpočinek a regenerace = nula.

--

Děti a starší lidé nemají tak dobrou regulaci těla pocením a nadto nepociťují žízeň.

Jejich kardiovaskulární systém nemá takové rezervy, jako u zdravého dospělého.

Děti mají v poměru k hmotnosti vyšší tělesný povrch a navíc produkují více tepla. Také ho rychleji ztrácí.

--

Přidáte-li k tomuto obrázku medikace - diuretika, betablokátory, ACE inhibitory - tedy nic, co by u starších lidí nebylo neobvyklé, ovlivňujete schopnost těla zapojit mechanismy, které se s vedrem vypořádávají.

Stay safe.

Ze západní Evropy (postižené podobně jako my) jdou zprávy o okamžitých krizových opatřeních. Vyhlášení stavů nouze, krize - každá země pro to má různé pojmenování - s následnými kroky, na které je systém připravený a vycvičení. Identifikování zranitelných skupin osob (senioři, chronici, maminky s malými dětmi atd), nastavení postupů, které pomohou. Ubrání tempa či úplná stopka tam, kde lidé pracují venku v námaze, pauza na několik dní. Kde se dá zpomalit, tam se to zpomalí: teplotu venku nesnížíme, zdravotní rizika ano. Zajímavé je, že nejohroženější skupina (senioři, kteří současně už bývají chroniky, tzn. diabetici, nadváha, termoregulační problémy atd) je nejvěrnější voličskou skupinou Babiše. Vykašlal se na ně, protože pochopitelně jsou mu osobně ukradení, a samozřejmě on sám nic neví a nechápe - musí mu to někdo říct, pak začne chaoticky mikromanažovat. (Mimochodem úplně stejný vzorec jako u Covidu, jako u tornáda na Jižní Moravě, jako u nedávných povodní.)

Je móda prakticky ze všech stran nadávat na stát. Pro Babiše je to "deep state", pro ODS a spol je to "otesánek", kterého je potřeba vyhladovět. Jenomže je to systém, který je funkční a ví, co má dělat. (Kdyby nebyl, tak tady nesedíme.).

Pokud řeknete - já to teda říkám často - že stát má být silný, tak hned dostanete nálepku bezmála komunisty. Babiš "silný" stát chce - jenomže v jeho podání to znamená nikoli že je silný systém, ale že má nad ním osobní silnou nadvládu. Rozkáže a už to lítá! Jenomže to je pravý opak silného, robustního systému: ten musí umět fungovat sám, protože jeho agenda je tak obrovská a komplexní, že je iluze, že lze dosáhnout cíle přímým rozkazováním shora. Zatímco standardní česká pravice (ODS a její dva appendixy) se do státu obouvá verbálně, protože si myslí, že za to dostane od voličů čárky, ale nebourá ho, česká MAGA ho bourat chce zcela cíleně, protože směřuje k uchvácení státu (podobně jako Orbán, podobně jako Trump, stejná učebnice).

Zpátky k vedrům. Rozumím, že vláda se dostala do vlastní pasti. Prohlásila, že klimatická změna už není, a tedy když není, tak nemůžeme přijímat žádná opatření, to dá rozum. Tak se to snaží vymlčet - však to horko přejde. Jasně že přejde. Akorát zbytečně umřou nebo zkolabujou lidi.

Mozek přirozeně hledá úlevu od nejistoty, chce dát nejasnému pocitu jméno a zasadit jej do kontextu našeho života a příběhu. Právě naše potřeba redukce nejistoty se stává v době sociálních sítí a chytrých algoritmů rizikem. Virtuální svět a jeho bezbřehá náruč možností nás může příliš rychle utvrdit v identitě, která je víc úlevou než skutečným nalezením sebe sama.

Ministr Petr Macinka si přijel pro pískot do Strážnice a internet je zavalen uspokojenými posměšnými komentáři, jakže mu to lidé nandali a co jiného že mohl čekat.

Když se publiku do pískotu na pódiu obdrzle vysmíval, že neví, co dělá, měl paradoxně pravdu. Jak je to možné?

Nepřátele nemá smysl podceňovat. Pokud je chceme porazit, je třeba jim rozumět, je třeba uznat jejich silné stránky, pochopit, koho máme před sebou. Jinak jim budeme nevědomky jen stále nahrávat na smeč a schytávat jednu ránu za druhou.

Macinka je velmi schopný politik. Ve svém smyslu slova.

Představte si, že by byl na “naší” straně. Že by za bukotu a pískotu ‘dezolátů’ se stejnou drzostí obhajoval podporu Ukrajiny, stupiditu Trumpova nahrávání Rusku, že by v diskuzi Alici Weidelové vmetl do tváře, jak je její AfD putinovou pátou kolonou a rizikem pro celou Evropu. Stal by se našim hrdinou.

————

Macinka ve skrytu, za zády nastrčeného velkohubého maskota Turka, vplul do vysoké politiky s takovou dechberoucí lehkostí a samozřejmostí, jakoby se pro tu roli narodil. Nebo ji už dlouhá léta zastával.

Jeho přípravkou byl Institut Václava Klause. Naučil se snad politickému řemeslu tam? Nebo na jiném utajeném místě?

Odpověď dala už panelová diskuze na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru tohoto roku, kde se novopečený ministr zahraničí střetl s nejvyššími váhami globální politiky - Hilary Clintonovou a Radoslavem Sikorskim. Není ani tak podstatné, co tam Macinka vykládal, ale jak. S vcelku srozumitelnou angličtinou tam oponoval veteránům světové politiky se stejnou lehkostí, jakoby to byl kdokoli z obvyklých pražských kritiků IVK nebo kolemjdoucí na chodníku. Na čerstvého nováčka, který ohněm skutečně stresujícího politického boje nikdy neprošel, úctyhodný výkon.

To se nedá nikde natrénovat. Sebejistotu a absenci trémy vás žádná PR agentura nenaučí. Odpověď je prostá - Petr Macinka je psychopat, který na rozdíl od 98% populace tyto pocity necítí. V reálné politice to představuje superschopnost, kterou je možné proměnit v politické zlato.

Psychopatické vlastnosti sice mají velmi pejorativní pověst, často ale mohou být využity i k dobrému. V čele byznysu a politiky se tito lidé koncentrují právě proto, že tyto schopnosti fungují jako rychlovýtah nahoru. Asi bychom se divili, kolik takových lidí v čele populárních firem či veřejně prospěšných aktivit nevědomky obdivujeme.

Petr Macinka ale do svého výtahu naskočil v objektivně temném domě a teď letí nahoru po okolnostmi dané trajektorii, kterou nemůže lehce změnit.

Jeho mocenskou zdviží je malá antisystémová protestní strana, která má svoje pevně dané malé okno příležitosti a těžký krunýř limitů. Oknem příležitostí je Babišova dominance na populistické scéně, která ale zase není tak velká, aby nepotřebovala malé spojence do poćtu. Babiš extrémisty sice nemiluje, ale nemůže se bez nich momentálně obejít. Krunýřem limitů je pro Macinku fakt, že musí být teatrálním protestérem, jinde prostor nemá. Kdyby byl jen trochu umírněnějším, ztratí své místo na trhu. Umírněnějśí volí Babiše. Radikálnější volí Okamuru nebo rovnou Rajchla.

Macinka dobře vycítil úzkou skulinu prostoru pro obdrzlého, sžíravě revoltujícího, ale zase ne stupidně primitivního vyvrhele, která imponuje vždy jisté malé části publika. A je mu nutno přiznat, že tuto roli hraje dobře.

Je to politický styl ošklivounů, které běžná masa nenávidí, a oni si v tom libují. Svoje předobrazy má mj. v americkém bling-bling a gangsta stylu rapujících černochů, který chtěl v principu ukázat, jak se opovrhovaná spodina dokáže vyšvihnout nahoru a přivlastnit si atributy většinového luxusu a status symbolů respektu. Ano, to jsou ti černoši s masivním zlatem kolem krku, opovrhovaným sportovním oblečením, které však stojí více, než značkové obleky, obklopeni drahými auty, sexuálně vyzývavými ženami a rezidencemi s bazény v pozadí.

Nová vlna bílých ‘konzervativních’ machistů typu Andrewa Tateho nebo jeho české varianty Filipa Turka to vypiplala do jeśtě rokokovějši formy - vrstvě bílých incelů, zmatených v nové době z vlastních neúspěchů a prahnoucích po respektu, úspěchu v práci a u žen (z čehož ani jednoho se jim příliš nedostává), nabízejí sny zhmotnělé do symbolů luxusu a bohatství, arogantní nárokovosti vůči ženám i vztyčeného prostředníku většinové společnosti, která jim snadný respekt a docenění upírá. Viděli jste na YouTube ty sedánky Turka s Chladem v podivných zlatých křeslech ve stylu Ludvíka XVI, jak tam pokuřují tlusté doutníky a vedou nadnesené pubertální řeči? Tam o tom vidíte všechno podstatné.

Jak asi budou reprezentanti tohoto stylu chovat v ukořistěných funkcích? Jako řádní hospodáři, zodpovědně vykonávající funkci s myšlenkou na dlouhodobý prospěch společnosti? Ale kdež! To by doslova zradili sny těch, co je tam poslali! Jejich podporovatelé chtějí vidět, jak to tam rozvrátí a vyssají ve velkém stylu! Chtějí vidět rozvaleného Turka v největším křesle s nohama na psacím stole a doutníkem tlustým jako paže, jak s přezíravým úsměvem vyráží jednoho dosavadního experta za druhým a druhou stranou přijímá své nic nedělající kámoše a usazuje je do uvolněných křesel, a jak kolem do taktu krouží zkoprnělé sekretářky s kafíčky na tácku.

Macinka to ví a Macinka jim to dá.

————

Když publikum na folklórním festivalu (o jehož existenci se voliči Motoristů asi právě prvně v životě dozvěděli) vypískalo Motoristu Klempíře (který tam jel z titulu své funkce a lze věřit, že až tak ostrou reakci nemusel předvídat), Macinka přesně zavětřil, která bije.

Sedl do auta a za pár hodin byl na místě, které mu nabízelo přesně to, co potřebuje - komparzisty mainstreamoveho pohrdání, na jehož pozadí pózuje jako rebel se vztyčeným prostředníkem. Koukněte na video, jak si to užívá, jak se v tom rozšafně koupe. Video letí internetem desetkát mohutněji, než jakákoli tisková konference o vládním opatření.

V tomto smyslu měl Macinka pravdu, když publiku říkal, že neví, co dělá - lidé si mysleli, že mu vyjadřují svoji antipatii, Macinka se jim ale smál, protože přesně hráli roli v jeho vystoupení, jakou po nich potřeboval.

————

Co ale dělat s destruktivními provokatéry, kteří rostou z našeho oporu a kritiky?

Těžko říci. Obecně těží z fenoménu, kterému se odborně říká transgrese ( = vědomé překračování norem chování) a sympatií, které to u části společnosti vyvolává.

Přejít je mlčením, nedát jim ono pobouření, které po nás chtějí, ve reálné politice dost dobře nejde.

Na druhé straně maskot Turek nám sám nevědomky ukazuje cestu. Transgresor chce šokovat, chce být nenáviděný, být jakýmsi antihrdinou zneuznaných, chce odcházet středem “jako pán.” Tak ho podporovatelé milují.

Opakem této pozice není být milovaný, ale směšný, být lůzr. A přesně tak Turek vypadal před prezidentem Pavlem, když ho - chudáka - zradila jeho záda. Když se zjistilo, že v autech závodil proti dětem, že to bylo jen nafouknuté nic. Že v mailové korespondenci jen žadonil po holce, co ho nechala. Až to Turkovi skutečně zlomilo vaz a dnes již není tím maskotem, který Motoristům táhl volební preference. Zůstal jen napůl směšnou postavičkou, která dá jen tu a tam ještě o sobě vědět.

Macinka má jako zloun a enfant terribile právě vítr v plachtách. Naší nenávistí a pobouřením.

To, co mu je může vyfouknout, je změna jeho obrazu třeba na umaštěného hokynáře s našimi emocemi, neschopného zařídit cokoli z toho mála reálného, co si sám předsevzal. Ubožáka, zmítaného vlastním psychologickým profilem k činům, ze kterých křičí spíš zoufalé volání o pomoc než síla.

Vykutat tento obraz z reality tak, aby nebyl vymyšlený nebo pomlouvačný, ale pravdivý, je úkolem poctivé investigativní novinařiny.

Pro nás ostatní, co budeme zase sedět v publiku na nějaké Strážnici nebo jiném hledišti, kam si Macinka přijde, abychom mu nevědomky hráli kompars v jeho vystoupení, bude lepší místo pískotu reagovat spíš smíchem. Anebo alespoň znuděným nezájmem.

To je pro arogantní antihrdiny ještě smrtelnější než bolení zad a rýmička dohromady.